Text je uskupení slov, která dohromady tvoří výpověď. Opakem textu je netext. Čili žádný text. Všimněte si, že i když to zní lehce absurdně, nesnažím se tvrdit, že opakem textu je prázdná stránka. Protože prostě není. Prázdná stránka sama o sobě už je totiž něco. Papír s potenciálem textu. Budoucí čepice. Strom, který se rozhodl v důchodu ještě pracovat. Průšvih v podobě neúspěšného testu z matematiky. Samotný netext je přitom úplné nic. A přitom právě absence textu, která ho ničím dělá, je na něm většinou to nejzajímavější.
Ještě před pár lety se na mém starém blogu pravidelně objevovaly texty. Jak jsem si psaním začínal čím dál tím víc vydělávat, soukromá platforma chudla. “Ty už vůbec nepíšeš”, říkali mi lidé kolem mě. Ale pardon! Psaním se živím, každý den ze mě vypadávají písmenka, abych mohl platit hypotéku. Jen jde jaksi o jiný obsah než bych prezentoval v Havraním hnízdě. Nicméně právě absence textu bylo to, čeho si ostatní všimli. Jako bych si oholil hlavu. “Jé, ty nemáš vlasy!”, říkali by mi známí na potkání. Napadlo by někdy někoho z nich nahlas komentovat, když mě potkají s čupřinou? Byť s postupem času řídnoucí? Člověk, který se začne dusit, lapá po vzduchu. Dovolává se tak kyslíku, který mu byl odepřen. Od málokoho jsem přitom někdy slyšel, jak si za normální situace pochvaluje, že se mu pěkně dýchá. Komentováníhodná je jednoduše pouze nenormalita.
Vždycky jsem se držel hesla, že texty chtějí být čteny. Napsaná myšlenka bez čtenáře je jako vodotrysk v dešti. Funguje, ale smysl nedává. Texty publikované na blogu, na který nikdo nechodí, jsou smutné texty, protože nemají svůj účel. Úplně jsem ale zapomněl, že vodotrysk, který se ucpe, vybuchne. A s postupem času, stejně jako stoupá tlak vody, která nemá kudy ven, začala se ve mně hromadit písmena. Texty chtěly vyrazit na povrch a dostat možnost exhibovat v plné nahotě na čtenářském peepshow.
Nuže dobrá. Vždyť je to normální…
Havraní hnízdo 